Sociolog Pavel Pospěch dal o sobě vědět naposledy v roce 2021 knihou Neznámá společnost, tedy sondou ponořenou do rozdělené české společnosti v té době oslabené ještě nástupem Covidových restrikcí. Tady psal o individualizované společnosti, která například společná setkání na koupalištích nahradila vlastními bazény na soukromých zahradách. V knize Osamělí hrdinové mluví o kultuře autonomie, kdy se společnost rozdělila na soubor jednotlivců, z nichž každý je nucen se neustále sám rozhodovat, a to i v poměrně obtížných situacích a být jediným strůjcem své budoucnost. Z těch, kteří se rozhodují lépe se stávají ti úspěšní, řekněme hrdinové, z těch ostatních pak neúspěšná většina, která si za svůj neúspěch přece může sama. Jak Pospěch ukazuje, vše začíná už v dětském věku, kdy jsou děti bombardovány pohádkami, v nichž stačí snít svůj, jakkoliv absurdní sen a jít si za jeho naplněním. Vše tedy máme ve svých rukou stejně jako animovaní hrdinové a úspěch se dostaví jen když se nevzdáme. Stačí být sami sebou. Když se tímto pohledem podíváme na současnou českou společnost, je jasné, že všichni ti méně úspěšní, od bezdomovců přes drogově závislé až třeba po matky samoživitelky, byli jen málo sami sebou a nešli si za svými sny. A proto si svůj stávající úděl zaslouží, stejně jako si nezaslouží jakoukoliv pomoc od těch úspěšnějších. Kultura autonomie je kulturou úspěšných, v níž ti neúspěšní slouží jen jako odstrašující příklady, bez ohledu na to, zda za jejich neúspěch může třeba to, že vyrůstali v prostředí, kde se příliš nehledělo na vzdělání, případně trpí nějakým hendikepem, který je omezuje. Vždyť, pokud by chtěli, mohli se víc snažit a k úspěchu dojít stejně, jako třeba potomci úspěšných a bohatých rodičů. Jak tu autor zmiňuje, objevují se pohádkové příběhy o vykročení z bídy například v textech současných raperů, známý je také příběh současného viceprezidenta USA JD Vance, který svůj společenský vzestup popsal v knize Americká elegie. Většinou jde ale jen o potvrzení neschopnosti těch, kterým se podobný krok nepodařil. Přitom příběhů o tom, že se člověku z chudého a málo podnětného prostředí vykročit směrem k bohatství nepodaří je mnohem víc a na vině je i kultura autonomie, podle které nejde o systémový problém ale o selhání jedince. Pospěch tu pak politický systém, v němž žijeme připodobňuje ke stroji, na nějž si jen těžko můžeme stěžovat. Cílem posledních vlád pod rouškou nejrůznějších úsporných opatření bylo tenhle stroj ještě víc zjednodušit, vyndat z něj přebytečná kolečka, tedy úředníky, aby byl jeho chod ještě levnější. To ale ve většině případů jen snižuje jeho výkonnost, což vede k jeho další kritice a další snaze o úspory. Stávající vláda jde v tomto nejdál a někteří ministři se ani netají tím, že jejich cílem je resort, který ovládají prostě zlikvidovat. Současná česká společnost se tak dostala do začarovaného kruhu, v němž bohatí bohatnou, chudí chudnou, to vše za přihlížení nejen těch bohatých, ale i těch chudých, kteří – jak ukazují i některé ze zde citovaných výzkumů – přistoupili na to, že si za svou chudobu vlastně mohou sami. A ti, kteří si to nechtějí nechat líbit jsou hnáni do náruče stran, šířících nenávist, které navíc ještě dál snižují podporu těch nejslabších, a ještě více přerozdělují majetek směrem k bohatým. Na straně vítězů se pak ocitají hrdinové, kteří jsou ale čím dál osamělejší. Přes poměrně přesný popis jednoho z klíčových problémů současné společnosti trpí Pospěchova kniha tím, že je tu její rozsah až okatě nastavován, například úvodem, který je jakýmsi shrnutím knihy a patrně slouží hlavně k tomu, aby měl text dostatečný rozsah na to, aby se dal vydávat za knihu. Každopádně ale, díky za ni.
Pavel Pospěch: Osamělí hrdinové. Host 2026, 190 s.