6. 5. 2021
V loňském roce rozjelo nakladatelství Host novou ediční řadu věnovanou klimatické změně. Nazvalo ji Klimax a zatím v ní vydalo dva svazky: Neobyvatelnou Zemi Davida Wallace-Wellse a Jak ztratit Zemi Nathaniela Riche. Nakladatelství se zřejmě nechalo lehce inspirovat edicí Crossover do níž jiné nakladatelství, Argo, zařazuje texty současných levicových myslitelů orientované především do budoucnosti. Obě edice nabízejí knihy podobné velikosti, v kvalitní brožované vazbě a s výrazným grafickým provedením, v případě Klimaxu je však barevná střídmost nahrazena sázkou na barvu, která odlišuje jednotlivé svazky. V případě Neobyvatelné Země jsou to různé odstíny červené, v případě Jak ztratit Zemi pak odstíny modré. Pravda, je to spíše drobnost, nicméně je vidět, že u obou edic nakladatelé sází na čtenáře, který přes neklid, jež knihy přinášejí hledají klid, jež jim poskytne úhledná řada knih v knihovničce. Ale k obsahu. V Neobyvatelné Zemi se její autor snaží ukázat, jak asi bude vypadat svět za několik desítek, možná stovek let. Podtitul knihy je sice Život po oteplení, nicméně nic tak konečného autor nenabízí. Naše planeta se otepluje, teď už o více než jeden stupeň oproti světu před průmyslovou revolucí, ale hlavně se oteplovat teprve bude. O kolik stupňů a v jakém časovém období je na nás. Nejen každý stupeň ale i každá desetina stupně se počítá. Katastrofické scénáře, které nás čekají při oteplení o v současné době plánované maximálně dva stupně, ale také při oteplení o stupně tři, čtyři nebo víc autor popisuje v kapitolách nazvaných Smrt vedrem, Hlad, Zatopení, Lesní požáry nebo Umírající oceány. To vše zažíváme již dnes, nevyhnutelná budoucnost si toho na nás ale připravuje mnohem víc. Oteplení navíc spouští kaskádovitě se řetězící události, které dnes ještě nedokážeme pořádně odhadnout. Jak moc se oteplování zrychlí, až roztají ledovce, které množství slunečního záření odrážejí zpět do vesmíru? Jak celý proces ovlivní metan unikající z věčně zamrzlých území? Jak se na pohlcování oxidu uhličitého podepíší už dnes překyselené oceány anebo rapidně ubývající lesy, které tu podléhají kůrovci a jinde zase obřím požárům? Nevíme. Jedinou jistotou je, že přežití druhu homo sapiens nic z toho prospívat nebude. Wallace-Wellsova kniha je vůči naší budoucnosti skeptická a autor se své hypotézy snaží podložit maximálním množstvím citací, které současné proměny zachycují. I proto zabírá poznámkový aparát asi jednu čtvrtinu čtyřsetstránkové knihy.
Autor druhé knihy nazvané Jak ztratit Zemi, Nathaniel Rich, se naopak obešel bez poznámkového aparátu a na dvou stech stranách popisuje, jak svět v sedmdesátých a osmdesátých letech spěl k dohodě, která mohla současnou situaci zcela změnit. Jak víme, nezměnila, i proto zní podtitul knihy Dějiny včerejška. O tom, jak funguje skleníkový efekt víme už skoro dvě stě let, o tom, jak velkou roli na tom má spalování fosilních paliv víme zhruba sto let. Vážněji se možnému omezení vypouštění oxidu uhličitého do ovzduší věnujeme od sedmdesátých let minulého století. Rich se ve své knize pokouší zmapovat úsilí amerických vědců, kteří se snažili vědecké důkazy o oteplování dostat mezi politiky. Právě oni mohli včas zasáhnout a chvílemi to dokonce vypadalo, že opravdu zasáhnou. Největší naděje se upínaly ke konferenci v nizozemském Noordwijku v roce 1989, kde se sešli politici významných znečišťovatelů s politiky zemí, které klimatická změna zasáhne nejvíce, paradoxně tedy ty, kteří mají vliv na klimatickou změnu minimální. A s nimi sem přijeli i vědci, kteří se klimatickou změnou, v té době nazývanou ještě globálním oteplováním, zabývali. O tom, jak konference dopadla víme i proto, že málokdo o ní má nějaké ponětí. Navíc u nás se v té době děly jiné věci, které nastartovaly nejen zrod nové svobodné společnosti, ale udělaly z Čechů i jedny z největších znečišťovatelů atmosféry oxidem uhličitým, pokud jde o množství emisí počítané na osobu. Z dnešního pohledu je nezodpovědnost tehdejších politiků hrůzná, nicméně představa bezemisní ekonomiky připadá jako sci-fi i mnoha současným politikům. Až v posledních asi deseti letech zřetelně vidíme dopady stále rostoucích emisí CO2 na náš běžný život: povodně, vedra, sucha ale také hordy migrantů, valící se ze zemí, které klimatická změna drtí nejvíc a ony jsou tak chudé, že se nemají, jak bránit. Autor v knize předpovídá budoucí tribunály, podobné těm, na nichž byli souzeni zločinci druhé světové války, kde budou dnešní politici hnáni k osobní zodpovědnosti. A zároveň říká, že vinni nejsou jen oni, ale my všichni, kteří energii z fosilních zdrojů využíváme, ať už ve svých automobilech anebo skrze elektrická zařízení, jež máme doma. Jen připomenu, že na jednoho obyvatele České republiky připadne neuvěřitelných dvanáct a půl tuny oxidu uhličitého uvolněného do atmosféry za rok. Umíme si to vůbec představit?
David Wallace-Wells: Neobyvatelná Země – život po oteplení. Přeložila Sylva Ficová. Host 2020, 392 s.
Nathaniel Rich: Jak ztratit Zemi – dějiny včerejška. Přeložil Tomáš Kačer. Host 2020, 200 s.
Jiří G. Růžička