27. 3. 2021
Pokud bychom měli loňský knižní rok hodnotit optikou ankety Kniha roku, kterou pravidelně organizují Lidové noviny, byl by to rok ohlédnutí se zpátky. Ať už za tvorbou Milana Kundery nebo za tvorbou Pavla Juráčka, do jehož soukromí dala nahlédnout jeho partnerka v knize O Pavlovi. Vysoko se ale v anketě umístila i kniha, která se dívá spíše do budoucnosti, tedy Slepé skvrny Daniela Prokopa. Ta sice vyšla poprvé již na sklonku roku 2019, nicméně loni následovalo druhé, rozšířené vydání, které reflektovalo i koronavirovou krizi. Zároveň se objevila zvuková podoba druhého vydání, kterou vydala Audiotéka, načtenou hercem Jakubem Saicem. Prokop je profesí sociolog a jeho kniha se zaměřuje především na sociologické výzkumy. Skrze ně se autor dívá na témata, která dlouhodobě ovlivňují českou společenskou i politickou debatu. Nevyhýbá se ale ani pohledům do zahraničí, ostatně jeho žena pochází z amerického středozápadu, tedy místa, kde bral hlasy ve volbách v roce 2016 Donald Trump. Prokop se snaží ukázat, že jednotlivé problémy spolu souvisí. Knihu otevírá kapitolou věnovanou chudobě, tedy problému, který se zdánlivě dotýká jen malé části populace a často bývá považován za důsledek pasivního přístupu k životu. To, co s chudobou souvisí je školství, jemuž se věnuje v kapitole následující. Dále to jsou menšiny, populismus, volby nebo mýty, v nichž žijeme. Prokop se podílel i na sociologickém průzkumu, který obyvatele Česka rozdělil hned do sedmi tříd, přičemž se ukazuje, že naši příslušnost k určité třídě nedefinují jen naše příjmy, ale také dosažené vzdělání nebo známosti. Jedním z úkolů, které si při psaní knihy Prokop vytýčil je spojování české společnosti. Například na problému migrace se snaží ukázat, že Češi nejsou takoví xenofobové, jak by se z výzkumů mohlo zdát. Záleží totiž hodně na tom, jak jsou otázky z nichž toto tvrzení vychází položeny. Zkreslit šetření může i špatný překlad zahraničního výzkumu. Třeba když se respondentů místo toho, zda by jim vadilo mít za souseda cizince ptáte na to, zda by jim to připadalo příjemné. Prokop se pak snaží problémy nejen popsat ale i hledat cestu z nich ven. V rámci školství podporuje inkluzi, rád by také rozšířil předškolní výchovu zejména v chudobou postižených regionech. Je pro zrušení daňových odečtů na nepracující manželku, což jen udržuje ženu na mateřské nebo pro zrušení podpory stavebního spoření nebo hypoték, protože tahle podpora přilepšuje jen těm, kteří přilepšit nepotřebují. Prokopovi se ve výsledku podařilo napsat čtivou výpověď o žhavých problémech současnosti a rozhodně se zařadil mezi ty, jimž bychom měli naslouchat. To co bych Prokopově knize vyčetl je práce redaktora. Několik použitých příkladů se v různých kapitolách zbytečně opakuje, podobně snižuje redaktorská práce hodnotu audioknihy, kde předčítající nedostal instrukce, jak číst různá cizí slova nebo jména, takže třeba místo dekárta cituje autor decartese. Ale jde spíš jen o drobnosti ve srovnání s tím, jak důležitá tahle kniha pro zkultivování veřejné debaty je.
Budoucností se zabývá také čtvrtý svazek edice Crossover z nakladatelství Argo. V knize Jak opravit budoucnost hledá její autor, Andrew Keen, tedy britsko-americký podnikatel a publicista, možnosti, jak se vymanit ze současné závislosti světové ekonomiky na několika málo firmách, sídlících většinou v Silicon Valley. Svou knihu staví na dvou mužích podobného jména: spisovateli a filozofovi Thomasi Moreovi, který svým dílem Utopie stál u zrodu populárního žánru a zároveň nastolil představu spravedlivější budoucnosti. Tím druhým je Gordon Moore, jenž v polovině 60. let minulého století předpověděl, že výkon počítačů se bude zdvojnásobovat každého půldruhého roku. A zatím mu to vychází. Výkony počítačů se tedy ženou vpřed a společnost není schopná na to dost rychle reagovat. Keen se snaží najít recepty na to, jak se stále výkonnějšími počítači nenechat vyšachovat. Jak zachránit zaměstnanost, jak budoucnosti přizpůsobit vzdělávání a jak se zbavit závislosti na několika málo informačních firmách. Za vzor přitom dává dva státy, které jsou v řešení budoucích problémů asi nejdál. Estonsko, které po letech strádání v područí Sovětského svazu vsadilo především na digitální technologie a Singapur, který sice pokulhává pokud jde o demokratické zřízení ale i tady se digitálním technologiím daří a i díky nim jde o jednu z nejbohatších zemí světa. A také na Evropu, která je v vztahu k digitálním gigantům asi nejdál, i díky pravidlům GDPR. Za kroky, které je nutné na cestě k lepší budoucnosti vykonat Keen považuje zejména regulaci. Pokud nebudeme regulovat čím dál mocnější firmy jako je Google nebo Facebook, zcela ztratíme kontrolu nejen nad nimi ale zejména nad daty stále větší skupiny obyvatel, kteří jimi platí za produkty, jež dostávají zdánlivě zadarmo. Regulace ale mohou nejen lépe chránit soukromí a trh ale také vést k inovacím. Jiným důležitým krokem je vzdělávání, přičemž Keen upozorňuje i na školy fungující více než sto let na základě myšlenek Marie Montessori nebo Rudolfa Steinera, tedy waldorfských. Oba typy škol jsou oblíbené právě v epicentru současného digitálního světa, Silicon Valley, zejména proto, že učí něčemu víc než jen hromadě rychle zastarávajících znalostí.
Jednou z šancí, jak opravit budoucnost je i přechod k přírodnějšímu zemědělství, které nevytěžuje půdu na maximum. Japonský zemědělec Masanobu Fukuoka přišel už v roce 1975 s knihou Revoluce jednoho stébla slámy v níž vyzívá k obhospodařování půdy, které dnes označujeme jako permakulturní. Sám Fukuoka tvrdí, že ke svým zemědělským postupům dospěl především tím, že se mu na poli nechtělo moc dřít. Není divu, že mezi jeho zásady patří třeba to, že se půda nemá každý rok orat. Není potřeba ani hnojit, stačí neuklidit slámu, která na poli po sklizni zůstane a nechat ji, ať se tam sama rozloží. Rýži autor nepěstoval na trvale zavodněném poli, stačilo mu na poli udržet vodu během dešťů jeden týden, což všechny konkurenční rostliny zlikvidovalo a rýže pak správně dorostla. Ve své knize se Fukuoka věnuje i stravování, najdete tu i jeho přírodní potravinovou mandalu, která radí, jaké potraviny v tom kterém měsíci preferovat. Bohužel, ta i jeho pěstební postupy jsou platné zejména v původním japonském prostředí. Nicméně i čeští zájemci o přírodní hospodaření mohou v knize najít mnoho nápadů, které se dají realizovat i u nás. Fukuoka zemřel v roce 2008 a dožil se úctyhodných pětadevadesáti let, což jen dokládá, že na jeho metodách něco bude.
Daniel Prokop: Slepé skvrny. Host 2020, 280 s., Audiotéka 2020
Andrew Keen: Jak opravit budoucnost. Přeložil Stanislav Pavlíček. Argo 2019, 278 s.
Masanobu Fukuoka: Revoluce jednoho stébla slámy. Přeložila Věra Dudmanová. Alferia 2019, 222 s.
Jiří G. Růžička