8. 3. 2021
V době výrazné klimatické změny není od věci, podívat se na dějiny skrze vliv člověka na životní prostředí, přičemž právě tento pohled nabízí ve své knize Zelené dějiny světa britský historik Clive Ponting. Jiný úhel, daný moderními vědeckými metodami pak nabízí norská žurnalistka Karin Bojsová v knize Mých prvních 54 000 let, v níž se snaží dějiny sledovat pomocí genetiky. Oba pohledy přitom přinášejí poznatky, o nichž se dnes v hodinách dějepisu bohužel asi neučí. Pointingova kniha má podtitul Životní prostředí a kolaps velkých civilizací, čímž autor naznačuje, že vazba mezi civilizací a životním prostředím je zásadní. Týká se to samozřejmě i naší civilizace, která je oproti těm předcházejícím navíc globálně propojena a její dopady na životní prostředí tak nejsou jen lokální. To, že člověk narušuje harmonii přírody kolem sebe nicméně platilo i pro první kmeny lovců a sběračů, jejich dopad ale nebyl zas tak velký a jak autor píše, jde asi o ideální způsob obývaní planety, který ostatně trval historicky nejdéle, zhruba 99% času, co lidé na Zemi existují. Ti, kteří se stravovali lovem a sběrem byli zdravější, než jejich následovníci, zemědělci, a navíc v jejich uspořádání života nehrál téměř žádnou roli majetek. Při permanentním putování by totiž byl větší majetek fyzickou zátěží, a proto s sebou lidé nosili jen to nejdůležitější. Majetek hrál důležitou roli až ve chvíli, kdy se kmeny začaly usazovat a budovat nepřenosné příbytky. V tu chvíli se začala vytvářet společenská hierarchie a lidé se začali dělit na elity a zbytek společnosti, který měl elity živit. Jakousi předmluvu ke knize tvoří příběh obyvatel Velikonočního ostrova. Tamní civilizace, odříznutá od zbytku světa, žila víceméně ve vlastním uzavřeném ekosystému, jehož osud byl i osudem těch, kteří v něm žili. Během jedenácti století však obyvatelé ostrova dokázali svůj domov dokonale zdevastovat. Podstatnou roli tu hrálo dřevo. Původně hustě zarostlý ostrov objevili Evropané v 18. století zcela holý s hrstkou primitivních domorodců, kteří již nevěděli, jak jejich předchůdci vyráběli a vztyčovali mohutné sochy zvané ahu. Právě tyto velkolepé pozůstatky civilizace obývající Velikonoční ostrov vedly paradoxně k jejímu zániku. Pro jejich přesun bylo potřeba obrovské množství dřeva a počet soch s úpadkem civilizace vzrůstal, protože v narůstající bídě bylo třeba více hrdosti. Jakkoliv lidé, žijící na ostrově museli vidět, že stromy rychle ubývají, nic s tím neudělali, čímž dokonali dílo zkázy. A nakonec už neměli dřevo ani na výrobu kánoí, na nichž by z ostrova mohli uniknout. Což je myslím výstižný obraz současné civilizace, která sice vidí, že se řítí do průšvihu, ale nic moc s tím není ochotna a možná ani schopna udělat.
Poněkud méně pesimistický pohled na dějiny světa přináší kniha Karin Bojsové Mých prvních 54 000 let, v níž se autorka rozhodla zapátrat po svých předcích pomocí genetického testu. Moderní genetické testy totiž dokáží vystopovat rodokmen člověka tisíce let zpátky, což zároveň pomáhá historikům ve sledování osídlování Země. Vznikl tak zcela nový vědní obor: archeogenetika. Matka lidstva, Eva, žila asi před 200 000 lety v Africe a jejími potomky jsou všichni moderní lidé. Před 60 000 lety pak jedna z jejich dceřiných linií z Afriky odešla a její děti se rozšířily po celém světě. V Evropě se tito lidé setkali s neandrtálci, v Asii zase s denisovany a pravděpodobně při svém osídlování světa potkali i další své vzdálené příbuzné, s nimiž se křížili a zvyšovali tak svou vlastní odolnost. Boisová se zaměřuje na vlastní genetickou linii, přitom ale odhaluje genetický původ většiny Evropanů. Dnešní odpůrci migrace pravděpodobně nebudou souhlasit, stejně jako ti, kteří se ve škole učili, že přechod k zemědělství je jakási vývojová linie, která zákonitě potkala všechny civilizace, archeogenetici ale zjistili, že to bylo úplně jinak. Zemědělství totiž do Evropy a dost pravděpodobně i jinam přišlo s kočovnými kmeny z dnešní Sýrie. Současné jazyky, kulturu nebo schopnost krotit a využívat zvířata k nám zase přivezli kmeny z dnešního Ruska. Evropa tak byla kolonizována v několik vlnách a ti, kteří přišli dříve, se museli s nově příchozími sžít a většinou z další migrační vlny získali nové znalosti, které jim pomohli posunout se vývojově o další stupeň výš. Teprve poslední kapitoly knihy přivedou autorku k její přímým předkům, které bylo potřeba vypátrat pomocí návštěv v různých matrikách a starých kronikách. Autorka se takto dostala až do 17. století, tedy jen čtyři století zpátky. S pomocí genetiky však švédská autorka dokázala zjistit, že její pramatka přišla do Evropy v době ledové s kmenem souvisejícím s vyhynutím neandrtálců, kteří tento kontinent obývali podstatně déle než moderní lidé, zhruba 200 000 let. Pro české čtenáře bude jistě zajímavé sledovat, že důležité události se v Evropě v dávné minulosti odehrávaly i na našem území, ostatně slavná Věstonická Venuše je o tisíce let starší než podobné keramické nálezy z Asie. Z jižního Polska pak do Skandinávie asi před 4800 lety přišel muž, kterého autorka označuje jako Ragnara, jenž je otcem většiny dnešních skandinávských mužů. Obě knihy poodhalují zatím skryté střípky z dějin světa a ukazují, že trvání naší současné civilizace je krátké. Nicméně v tom, do jakého stavu naše civilizace uvedla tuto planetu, nemá v dějinách srovnání. Její velikost a energetická náročnost je tak velká, že se stala její Achilovou patou. Nastal čas na přípravu scénářů méně energeticky náročné budoucnosti, protože zatím kráčíme cestou posledních obyvatel Velikonočního ostrova.
Clive Pointing: Zelené dějiny světa – životní prostředí a kolaps velkých civilizací. Přeložil Jiří Hrubý. Karolinum 2018, 478 s.
Karin Bojsová: Mých prvních 54 000 let – nejnovější poznatky z evoluční genetiky a archeologie. Přeložila Eva Dohnálková. Paseka 2018, 400 s.
V této rubrice bych chtěl upozorňovat na knihy, které by mohly příznivce zaujmout zelené politiky. Většina recenzí byla odvysílána v rámci Knižního servisu na Radiu 1.
Jiří G. Růžička