10. 9. 2021
Zatímco dospělí, pokud se budou chtít trochu potrápit a přečíst si o tom, jaký má člověka vliv na přírodu v posledních tisíciletích, sáhnou po Šestém vymírání od Elizabeth Kolbertové, děti mohou smutnět u knihy Atlas vyhubených živočichů. Zatímco by možná mnozí z těch, kteří dnes popírají změny klimatu, tvrdili, že za vyhubením mnoha druhů zvířat člověk nestojí, že prostě vymřela tak nějak přirozeně, jestli vůbec, v rozměrné knize spisovatele Radka Malého a výtvarníků Jiřího Grbaviče a Pavla Dvorského se dozvíte pravý opak. Kamkoliv kdy vstoupila lidská noha, tam záhy následovalo vyhynutí některého z živočichů a patřil k nim i jeho blízký příbuzný, neandrtálec, kterým autoři svou knihu zakončují. I proto, že neandrtálec nakonec tak úplně vyhuben nebyl, protože jeho DNA v sobě stále nosíme. Ostatní zmíněné druhy jsou pravděpodobně nenávratně ztraceny a my si o nich můžeme už jen číst, nebo si je prohlížet na působivých ilustracích v této knize. Některé z nich tahle zkáza z rukou člověka potkala před tisíci lety, třeba mamuta, na kterého líčili už Kopčem s Veverčákem, jiní se stali obětmi záhy poté, co je lidé objevili, jako třeba ropucha zlatá, objevená v roce 1964 a už nenalezená v roce 1989 na Kostarice. U některých se jejich vyhubení zdálo být zcela nemožné: třeba holub stěhovavý přežíval v obrovských hejnech, která v Severní Americe způsobovala doslova zatmění, když z roku 1866 „je doloženo pozorování hejna o šířce jeden a půl kilometru a délce pět set kilometrů“. Nicméně lidská zábava ve „sportovním“ zabíjení tohoto ptáka ukončila existenci tohoto druhu nedlouho poté, v roce 1914. Jak je napsáno na knize, je doporučena čtenářům od desíti let, a to zejména těm, kteří se nebojí pohlédnout do očí historii druhu, který může ty, co vyhubil již brzy následovat. Viníkem bude každopádně a trochu paradoxně opět člověk.
Radek Malý, Jiří Grbavič, Pavel Dvorský: Atlas vyhubených živočichů. Albatros 2019, 88 stran.
Jiří G. Růžička